Proč štětec, proč sen, proč čerň
Jaromír Typlt
Nechce si ani říkat malíř. Svou tvorbu nepovažuje za malířství – jenom za sen o malířství. Chová barvy v takové úctě, že se jich ani nedotkne. Tím usilovněji se je snaží vyvolávat na plátně pomocí různých poměrů šedi, černi a běli. Maluje bez barev, ale s vybičovanou vášní pro barevnost. Pojmenoval to Černá duha. A právem, neboť měnlivá tma jeho pláten skutečně jako duha září. ✕ číst dál…
Gestický malíř-básník
Ludvík Kundera, zahajovací řeč z vernisáže výstavy v Galerii Národního domu v Prostějově, konané dne 2. 3. 2001
Probírali jsme se před necelým týdnem v Ponětovicích víceméně celým dosavadním dílem Víta Ondráčka, překvapivými etapami, jimiž procházel, prolínavými – řekl bych – etapami, které se brání přísnému a přesnému ohraničení, probíhajíce prodlevami a návraty, nekončíce, nýbrž komihajíce v trvalém dění. Jako utajený literární detektiv jsem v malířově autokomentáři napočítal sedmkrát opakované slovo gesto nebo gestický. Mluvil o tom, že chce na svých obrazech násobit gesta, že se nebrání gestickým zásahům, a jaksi mimochodem, s ostychem, užil jedinkrát a pozastřeně termínu gestická malba. Bylo hned jasné, že nechápe gesto nějak „tělocvičně“, ve významu vyšinuté gestikulace, nýbrž že se blíží pojmu gestus, známému dosud spíše z teorie dramatu a z praxe divadla. Tedy gestus jako trvalý vnitřní dialog, jako výraz postoje vůči věcem a lidem, vůči fyzickému světu, vůči době, ale i času v rozměru až metafyzickém. ✕ číst dál…
Prostor ke snování staronových příběhů
Ludvík Kundera, z textu na zahájení výstavy (1998)
Nad novými obrazy Víta Ondráčka jsem slyšel mudrovat nejednoho výtvarníka, tedy autorova kolegu. Jeden hlas pravil: jsou to fotografické experimenty, patrně práce s rozteklou emulzí na starých fotografických deskách. Druhý hlas mluvil o akvarelech a s uznáním kvitoval „práci štětci“, nejdrobnějšími štětečky. Třetí hlas sváděl vše do oblasti výtvarničení módně počítačového. ✕ číst dál…
Poznání vzdáleně cizího
Miroslav Balaštík, text na zahájení výstavy (1999)
Z několika málo vernisáží, které jsem do této doby absolvoval, mi z úvodních slov utkvěla v paměti jen ona závěrečná floskule „ale dosti řečí, ať obrazy mluví samy za sebe“. Přiznám se, že samy za sebe pro mne obrazy nemluví. Nejsem výtvarný teoretik ani poučený milovník malířství, abych věděl, co mám na obraze hledat, čeho si všimnout, co obdivovat a co případně hanět. Cestu k obrazu mi téměř vždy otevírá nějaká vnější událost, která s obrazem na první pohled vůbec nesouvisí: nepatrný detail zahlédnutý kdysi skulinou oka, bezprostřední vjem nějaké skutečnosti, setkání či dokonce až poznání jeho autora. Na rozdíl od literatury, která je mi především rozvrhem, do nějž mohu projektovat své vlastní zkušenosti, a znalost tvůrce tak spíše překáží, vnímám výtvarné dílo spíše jako otisk nějakého konkrétního duchovního vesmíru, jemuž mohu porozumět skrze vnější iniciaci a s nímž mohu bytovat v analogiích a průnicích s mým vlastním světem. Jinými slovy: zatímco literatura se zdá být takřka bezprostředním sebepoznáním, u obrazů je to prvotně poznání něčeho či někoho vzdáleně cizího. Jinými slovy: mocnost obrazu spočívá v tom, že dává vidět jinýma očima, dokáže divákovi darovat nový zrak, aniž současně odnímal jeho vlastní. ✕ číst dál…