Více pod názvem Spolu spali sladce u vašich knihkupců.
3. dubna 2016, neděle
Jdeme dnes ze Zbraslavce údolím kol potoka, mlčíme, ptáci křičí, datel rytmizuje orchestr, voda spěchá opačným směrem. Plavné skoky veverčí, když jdeme vzhůru ke Kunicím. Stráž. Žleb. Kozy a kůzlata ve stráni. Zářez údolí chladný a vlhký. Hnijící kmeny, v rybnících se páří kol břehů žáby. Dvě děcka s udicemi, tlouštík má obličej ropuchy. Těla ryb ve skvrnách světla. Zámek. Parkem vzhůru, zřícený smrk, oloupané obří tělo velikána leží mezi kvetoucími podléškami a plicníky. Buky poseté dřevokaznými houbami se tříští, jejich čas nadešel. Dolů do Drnovic, slunce se opírá, sníme smažený sýr a jedeme autobusem 14.12. Doma odpočinek přerušen zvonkem: Pavel Šmíd se švýcarskými přáteli, fotografy Jiřím a Rolandem. Ateliér. Odjíždějí se slunce západem. Jdeš si lehnout, já piju víno s kocourem, hledím do zdi, vyprávím stínům, kouřím, gestikuluji. Komusi recituji znova a znova Sklad rakví Viktora Dyka.
5. července 2016, úterý
Po snídani autobusem 09.45 do Bystrého. Kunštátští táhnou na Svojanov. Svatý Ján, hraběcí hrobka, barokní oltář, lípy stíní poutnice a poutníky. Básník Vrchlický toto místo vyhledávané Poezií navštěvoval. Na blízkých lázních Balda však nic dobrého neshledal a dal se ihned odvézt zpět. Jdeme přes Hartmanice, předehnáni dvěma dívkami. Pak je doháníme: zabloudili jsme všichni. Volíme cestu přímo dolů se svahu, děvčata se vracejí. Už je nespatříme. Svojanov, dnes místo podnikání, dříve hrad Otakarův a Závišův, obležen – auty. Fotíme se u obří sosny, lezeme na věž. Jakýs lapka však střílí neustále z tarasnice a tyto rány nás brzy vypudí. Oběd v penzionu Pala pod hradem. Vyhnáni tentokrát televizí Nova. Fuj, fuj, fuj tajxl tisíckrát. Hlásnice. Trpín. Kol nové boží muky opálení přicházíme do Olešnice. Dva spálené nosy noří se do pivní pěny černohorské jedenáctky. 17.10 autobusem domů. Brzy spát – špatně. Inu: přehřátí.
2. října 2016, neděle
Rozseč. Feňour dostal šunku, byl rád. Jak by ne, radost psí daleko předstihuje radosti lidské. Intenzitou. Opravdovostí. Jdeme kol rybníčku, kříže v mramoru vetknutého, jdeme vesměs prořídlými lesy ke Sněžné jámě, k borovici nad Kunice. Přímo v cestě vyhozených pět pneumatik, to už je tady hold taková tradice. Ti nevzdělaní občané nevědí, že tradice je něčím, co se neustále mění. Trvají na svém, patrioti. Furianti. Tvrdé palice. Drobně prší, za Touboří u cesty kráva žvýká placentu. Zadnici od krve. Právě porodila. Tele, neuvěřitelně velké na novorozence, vrávorá, pupeční šňůra mu visí k zemi. Na opačné straně luk, dole u lesa, pasou se ostatní. Svět mlčí, nebe se klene, cesta se vine. Před jednou jsme doma. Děláš omáčku z naložených kuřat, těstoviny, konzerva vepřového. Teď krájíš cibuli. Tři kila cibule. Bude se nakládat Šatlavní zelí. Brečíš přitom, jako by nám kocour na věčnost odešel. Otvírám okno a vytisknutými maily vháním ti do tváře čerstvý vzduch, napodobuje větrný mlýn. Vidíš, nač jsou ty mejly dejly dobré!
31. prosince 2016, sobota
Je ráno posledního dne, paprsky šisují jinovatku, jsme stále tu, v tuskulu, v šató, v kyslíkovém stanu číslo 483. Když stoupáme na hřbitov za přáteli, svíce v kapsách, pozlacený čas na ciferníku věže svatého Stanislava blyští se jako nečitelný roztavený disk. Nad lomem Jeseníky, vykrojené mrazem na severní straně. Jih slepl v mlze a slunci i s městečkem pod námi. Fotili se, sledovali dva strakapoudy na starém topolu, žlunu bušící do staré švestky. Je poledne, chystáš oběd, závitek záhorácký. A smráká se, posloucháme rádio, venku klid před vystřelováním rachomejtlí. Mluví se na vlnách vltavských o Bradburym, nevědí nic o jeho inspiraci Koniášem pro román 451 stupňů Fahrenheita. Nezapomeneš taky na to prohození rolí mezi červenou planetou, odjakživa spojovanou s bohem války, a Zemí, která sledována z Marsu náhle se rozzáří atomovou válkou. Děláš chlebíčky. Ze sklepa přineseno francouzské víno, ročník 2004. Kočky spí, ty doma i ty venku u zídky, kterým jsi právě svíčku na rovu zapálila. Tedy – sursum corda! Na zdraví, Přesladká!
