Poznání vzdáleně cizího
Miroslav Balaštík, text na zahájení výstavy (1999)
Z několika málo vernisáží, které jsem do této doby absolvoval, mi z úvodních slov utkvěla v paměti jen ona závěrečná floskule „ale dosti řečí, ať obrazy mluví samy za sebe“. Přiznám se, že samy za sebe pro mne obrazy nemluví. Nejsem výtvarný teoretik ani poučený milovník malířství, abych věděl, co mám na obraze hledat, čeho si všimnout, co obdivovat a co případně hanět. Cestu k obrazu mi téměř vždy otevírá nějaká vnější událost, která s obrazem na první pohled vůbec nesouvisí: nepatrný detail zahlédnutý kdysi skulinou oka, bezprostřední vjem nějaké skutečnosti, setkání či dokonce až poznání jeho autora. Na rozdíl od literatury, která je mi především rozvrhem, do nějž mohu projektovat své vlastní zkušenosti, a znalost tvůrce tak spíše překáží, vnímám výtvarné dílo spíše jako otisk nějakého konkrétního duchovního vesmíru, jemuž mohu porozumět skrze vnější iniciaci a s nímž mohu bytovat v analogiích a průnicích s mým vlastním světem. Jinými slovy: zatímco literatura se zdá být takřka bezprostředním sebepoznáním, u obrazů je to prvotně poznání něčeho či někoho vzdáleně cizího. Jinými slovy: mocnost obrazu spočívá v tom, že dává vidět jinýma očima, dokáže divákovi darovat nový zrak, aniž současně odnímal jeho vlastní.
Vít Ondráček, jehož výstavu mám čest a hlavně radost zahajovat vzal tak na sebe riziko, že budu mluvit více o sobě, o své zkušenosti, než o něm a jeho dílech. Pokusím se z toho vyklouznout tím, že budu mluvit ne o tobě, ale k tobě. Tvoje profily jsem poprvé viděl jen hodně letmo rozskládané na notně již prošlapaném redakčním koberci a takřka hned jsem na ně v záplavě nejrůznějších povinností zapomněl, nebo spíše myslel jsem, že jsem na ně zapomněl. Nedlouho potom jsem na nedělním výletě s básníkem Jiřím Krchovským vystoupal na vrch v Medlánkách. Právě takto zjara. Seděli jsme na osamoceném kamenu na špici kopce, když jsem se v jednu chvíli zadíval na oblohu a najednou jsem měl podivně intenzivní pocit jakési důvěrné blízkosti, jako bych to, co jsem viděl, jsem už dávno znal. Slunce v ten okamžik překrýval šedočerný kupovitý mrak, ale ne natolik masivní, aby jej dokázal pohltit úplně. Vznikal tak podivně se vrstvící útvar, tónovaný nejrůznějšími odstíny od temně černé přes šedou až skoro ke světle hnědé, to v okolí míst, kde se paprsku podařilo prodrat skrze mračnou hmotu. Tento výjev by možná nebyl tak neobvyklý, kdyby se současně něco velmi podobného nedělo i dole pod kopcem na čerstvě zoraném poli. Světle hnědé pruhy hlíny se tu zvolna zahušťovaly a přecházely v sytě černé čmouhy vytvářejíce nesmírně plastický obraz krajiny. Tyto dva výjevy se mi spojily v jediný a kdesi z podvědomí vyvolaly intenzivní vzpomínku, ba takřka fyzický vjem jednoho tvého profilu, který jsem tehdy jen letmo zahlédl. Ten profil ale náhle vyvstával z dvojrozměrného plátna do prostoru, stával se takřka hmatatelným. Měl jsem dojem, že jej mohu obhlížet z různých stran, že už nejde jen o profil, ale o jakousi bustu, které se mohu v mysli i dotýkat. Až teprve později jsem se dozvěděl, že maluješ prsty.
Aniž bych měl nějakou takovou zkušenost, představuji si, že takto vnímají svět slepci. Tím, že se dorozumívají se světem tak, že jej osahávají, že vnímají jeho vnitřní záchvěvy a hnutí, vrývá se jim hlouběji do vědomí, a v těchto dotecích mohou pak i svět vnímat hlouběji. Jakoby se tím stírala hranice mezi mým „já“ a světem, jakoby se „já“ stávalo součástí vnějšího světa a současně se svět zvnitřnil do tohoto „já“. Vidět slepecky znamená bytostně souznít s rytmem vesmír. Představuji si, že i ty při tvoření zavíráš oči, ty oči, které člověka vydělují z okolního světa a že tím otvíráš zrak na konečcích prstů, oči vidoucí, jimiž osaháváš tvary náhle vyvstalé z bělosti papíru. Konečky prstů, hřbety dlaní pak v prolamujících a vrstvících se rovinách obrazu jen zaznamenávají chvění pulzujícího světa. Ale nejen to, tvé ruce s tímto pohybem splývají, stávají se součástí díla, zůstávají v něm a jsou připraveny při sebemenším náznaku divákovi otevřenosti začít modelovat, ba vrývat obrazy i do jeho vědomí. I proto ten dojem plasticity, který v nich zůstává, zavřeme-li oči.
Jinak řečeno: to, co vidí tvé prsty, před čím uhýbají, co jim vštěpuje svůj tvar a co pak vrývají do našeho vědomí, je něco pradávného, původního, je to uvědomění si univerzálního řádu, sounáležitost s ním, účast na něm. V této perspektivě ale člověk neztrácí svou identitu, ale naopak krystalizuje jeho jedinečný tvar, chceš-li profil. A právě tím, že tvé profily nemají oči, tím jak se člověk vzdává svého vidění, jež jej staví mimo svět, získává mnohem více, získává vše. Byť bychom totiž byli jen sebenepatrnější částečkou, sebenicotnější součástí řádu vesmíru, tím, že nazřeme onu soupodstatnost s ním, budeme s to jej obejmout celý v sobě. Ten zážitek z medláneckého kopce mi pak připomněl i větu z eseje Martina Heideggera Polní cesta, kterou bych chtěl na závěr parafrázovat: „Na tom je založeno vše co plodí a trvá: otevřít se vzdálenosti nebe a současně zakořenit do temnoty země vše ryzí jen prospívá, je-li člověk současně práv obému, totiž připraven nároku nejvyšších nebes a uchován v ochraně země nositelky“.