Gestický malíř-básník
Ludvík Kundera, zahajovací řeč z vernisáže výstavy v Galerii Národního domu v Prostějově, konané dne 2. 3. 2001
Probírali jsme se před necelým týdnem v Ponětovicích víceméně celým dosavadním dílem Víta Ondráčka, překvapivými etapami, jimiž procházel, prolínavými – řekl bych – etapami, které se brání přísnému a přesnému ohraničení, probíhajíce prodlevami a návraty, nekončíce, nýbrž komihajíce v trvalém dění. Jako utajený literární detektiv jsem v malířově autokomentáři napočítal sedmkrát opakované slovo gesto nebo gestický. Mluvil o tom, že chce na svých obrazech násobit gesta, že se nebrání gestickým zásahům, a jaksi mimochodem, s ostychem, užil jedinkrát a pozastřeně termínu gestická malba. Bylo hned jasné, že nechápe gesto nějak „tělocvičně“, ve významu vyšinuté gestikulace, nýbrž že se blíží pojmu gestus, známému dosud spíše z teorie dramatu a z praxe divadla. Tedy gestus jako trvalý vnitřní dialog, jako výraz postoje vůči věcem a lidem, vůči fyzickému světu, vůči době, ale i času v rozměru až metafyzickém.
Nemohl jsem si nevzpomenout na Ondráčkovy obrazy z doby, kdy poznal Kunštát, je tomu pět šest let, z doby, kdy maloval výhradně černě a bíle a výjimečně bral na milost i šedou. Taková metodologická důslednost, v českých zemích k pohledání, imponovala. Vít Ondráček nazval tuto svoji periodu, ne-li epochu projektem Černá duha a mluvil i o „malbě tmou“. Pozoruhodná formulace… Proč by starý literát nemohl citovat velmi mladého, říkám si nyní. I připomínám, že časný Ondráčkův vykladač, dlouholeté zázračně provokativní dítě české literatury, novopacký tehdá básník Jaromír F. Typlt to řekl takto: „Duhová čerň, která na Ondráčkových plátnech hraje všemi barvami.“
Obrazy z té doby, ale vlastně už i z dnešní, vyznačuje přemíra kumulace, kumulací, tedy nahromadění četných, přečetných tvarů nebo věcí (obé bych rozlišil). Trubice, řetězy, dráty, převody, páky, akumulátory, vypínače i přepínače, stroje, a to zcela samoúčelné, absurdní, libé spirály i břeskná utnutí, jakoby zbytky krátkých spojení, zavilý boj oblého principu s principem kosým – to vše jako by byla pohřebiště naší dlouho vychvalované technické civilizace z dob, kdy se „něco zvrtlo“, kdy plech ovládl svět a volanty se točí naprázdno. Zdá se mi, že tyto záznamy obsahují výsměch, gestus výsměchu, tedy stanovisko, arciť notně posmutnělé, kormutlivé, ze dna. Některé z Ondráčkových obrazů z těch časů měly být tichým holdem Georgu Traklovi, jednomu z vrcholných básnických melancholiků 20. století, autoru takovýchto veršů:
Nad rozrytým čelem vyšla noc
s krásnými hvězdami
nad tváří zkamenělou bolestí,
divé zvíře sežralo milencovo srdce,
ohnivý anděl
řítí se s roztříštěnou hrudí na kamenité pole,
opět vzlétá sup.
Běda, v nekonečném nářku
mísí se oheň, země a modrý pramen.
Poté, co se Ondráčkovi v Kunštátě zabydlili v budově dávné šatlavy, nastal – měřeno obrazy, dílem – čas poněkud harmoničtější, čas takzvaných daktylogramů, jak malíř nazval své experimentální práce tuší. Je to malba bez štětce, kresba bez pera – vše nahrazují holé prsty, dlaň, její hrana, ruka. Gestus ruky! Nebudu tu techniku podrobně líčit, o technických finesách pomlčím, aby nám jejich popis nezabarikádoval poezii těchto listů, jejich pravé poselství, jejich zprávy ze světa lastur, skořápek, cibulí, křídel a hlavně všelijak zrůzněného nitra lidských hlav. Nutkavě se mi nad těmito pracemi, vybavil hravý i vážný pojmový trojúhelník: Nebe/peklo/ráj. Zní-li to peklo moc silně, dá se nahradit zemí, pak by to znělo: Nebe/země/ráj. Nebe a ráj, veskrze pozitivní slova, jsou však nebezpečně blízko sebe, i když nebe mohou být i romantická oblaka a ráj neromantický, věcně všudypřítomný sen. Takže by se hodila obměna a zčásti návrat: Nebe/země/peklo. Nebo raději a diskretně: Předpeklí.
Čímž jsme se vlastně vrátili k projektu Černá duha, ale už i k nejmladší malířově etapě, technicky opět zcela odlišené od té předchozí, od daktylogramů. Jsou to obrazy na skle, na rubu skel jistěže!, opět vyhraněná tzv. kombinovaná technika. Kolážovitě tu do podmalby, někdy starší, „vklouzávají“ figurální úlomky, zlomky, fragmenty, zhusta černožluté (jakoby ze staré monarchie) a tyto postavy, tato těla, byť v tříšti, vnášejí do řádu obrazové básně zbrusu nový prvek: barokní živel. Na výklad se zatím netroufám, abych příliš nerozkmital chvějivost vstupu. Ty obrazy, zdá se, někdy tíhnou a snad i budou tíhnout k triptychu, tedy k vystupňované kompoziční náročnosti. Nad těmito pracemi opět můžeme mluvit o bohatých kumulacích, o nahromadění věcí, objektů, čar jako v éře černobílošedé. Z mnohosti tvarů se při pozorném dívání, jež doporučuji, vyhraňují výjevy, dramatické scény, dějové momenty situované jakoby do řecké mythologie, neřku-li kamsi do prehistorie, do pravěku. Zmíněné už gestické zásahy mají náhle podobu tváří, a to stejně tak tváří antických bohů jako tváří blízkých, takořka podomáckých. (V náznaku se někdy objevuje i symbolismus Ondráčkových prvních kroků…)
Čas, jímž malíř volně kolotá, dostává na těchto nových obrazech podobu „geologických vrstev“. Krystaly, horniny, zkameněliny, uložené v Ponětovicích za sklem, tyto „kamínky dětství“, abych citoval autora, fascinují Víta Ondráčka stejně dnes jako před lety dvaceti pěti. Stávají se symbolickým vstupným do hry jménem Umění. Do hry, kterou Vít Ondráček provozuje s urputnou mírou pracovitosti, s nevídanou dávkou vynalézavosti, tedy invence, a se zdravou vášnivostí hodnou malíře-básníka.