Prostor ke snování staronových příběhů
Ludvík Kundera, z textu na zahájení výstavy (1998)
Nad novými obrazy Víta Ondráčka jsem slyšel mudrovat nejednoho výtvarníka, tedy autorova kolegu. Jeden hlas pravil: jsou to fotografické experimenty, patrně práce s rozteklou emulzí na starých fotografických deskách. Druhý hlas mluvil o akvarelech a s uznáním kvitoval „práci štětci“, nejdrobnějšími štětečky. Třetí hlas sváděl vše do oblasti výtvarničení módně počítačového.
Žádný z těchto hlasů nemá pravdu, všechny se mýlí. Vít Ondráček používá štětce jen pro vstupní ukápnutí tuší a poté maluje výhradně vlastními prsty, někdy jen za opory dlaně či její hrany. Název daktylogramy si malíř zvolil zásluhou svého kunštátského bydliště. Je jím byt nad někdejší šatlavou, což je renovovaná budova na konci Radnické uličky, hned vedle penzionu pro důchodce. Ve vesnických šatlavách pobývali, jak asi víte, většinou menší zločinci, k jejichž rozlišení a usvědčení slouží, jak víme z detektivek, daktyloskopie, metoda zjišťující totožnost podle otisků prstů. Daktylogramy je tedy název poněkud ironický, ne-li sebeironický.
Nebudu popisovat Ondráčkův tvůrčí postup. Bylo by to bez filmového záznamu asi dost složité a nepovažuji to venkoncem za důležité. Výtvarná technika je velmi důvěrná malířova doména, záleží však na výsledku, nikoli na detailech metody označované dnes většinou jako kombinovaná technika. Nad daktylogramy Víta Ondráčka se mnohem spíše vnucuje úvaha o výpovědi těchto listů, o jejich vzniku a směřování, o jejich váze a naléhavosti, o jejich citovém náboji, koneckonců o snadnosti či nesnadnosti jejich diváckého dopadu. Rozčeří naše mysli? A čím a jak? A kam nás tyto práce, začasté až virtuózní, uvádějí? Do jakého světa?
Východisko této etapy Ondráčkova díla vidím v jeho předchozím období, jemuž dal název Černá duha. Bylo to údobí barevně krajně asketické a název (vycházející ostatně z firemního označení barevného prášku) napovídá, že je možno i jednu barvu, a to tu nejobtížnější, zdánlivě nejméně barevnou, totiž černou, chápat jako bohatý vějíř duhy…
V těchto obrazech se objevují rekvizity dnešního technického, tj. přetechnizovaného světa, jímž jsme zahlcováni, a to v podobě všelikých rozbujelých potrubí, hadic, pák, kotlů, transmisí, káblů, klubek a drátů, a tato spleť a změť se pozvolna mění v jakousi džungli, k jejímuž prosekání by bylo třeba věru řádných mačet. Z nesmyslné kumulace takzvaných technických zbytků vzniká tedy nová flóra se zákonitostmi lesa, ne-li pralesa. Svou roli tu asi sehrává i Ondráčkova záliba ve zkamenělinách, v geologii a archeologii, ale i ve starých hrobech. Všechnu spoustu prací vzniklých v desítiletí před Černou duhou považuje malíř jen a jen za přípravnou fázi, za dobu učení, „vážné umění“ mu začíná teprve tímto experimentem, který ještě znásobil cyklem Preparovaná Duha. Jsou to z přehoustlé souvislé spleti jakoby vykrojené tvary, věci, rostliny, náznaky figur; názvy Ach!, Elektřina, Kdo výš, Řečník, Nadýmání démonů, Stroj, Pochodeň, Noční playboy, Snídaně markýzova už napovídají úhel pohledu: je jím ironie v poloze veskrze básnické, lyrické zkratky.
Hustota džungle, její základní znak, se musila nutně někde prolomit v mýtinu, v oproštěnou krajinu savany nebo pouště anebo ve vodu, v moře. Toto prolomení anebo, protože je to proces, toto promalování se událo zhruba před dvěma třemi roky: začaly vznikat prvé daktylogramy. Příroda džungle se osamostatnila v rostlinu, v květ, ve flóru, která často ponouká k variacím, k opakování, k ornamentu. Například i k reji těl, k jakémusi jejich nekonečnému tanci téměř středověkému. Ale objevila se i fauna, obrazy oživly podmořskými vějířovitými koníčky i mušlemi, perlorodkami, ale i vějíři-ampliony, hvězdicemi a jejich rozvířením, branami, klenbami fantaskních staveb. Lidský element se projevil i v totemech anebo v kompozicích vzdáleně připomínajících scenérii dobrodružných románů, například tzv. verneovek. Mnohost této tvorby – Vít Ondráček je mimořádně pracovitý – se sečítá ve velmi jemné výzvě ke snění. Divákovi se jimi otvírá prostor ke snování staronových příběhů, ke spojování nespojitelného, k objevování netušených souvislostí anebo k věčné a věčně okouzlující Hře, která může být stejně tak hrou skutečnosti jako fantazie – ať tak či onak, je to cesta k ozvláštňování, tj. obohacování duševního života…
Ale vraťme se ještě k daktylogramům Víta Ondráčka. Prošly totiž během dvou tří let své existence proměnou – a to bývá v umění většinou dobrý příznak. Pomaloučku, neřvavě vstoupila a vstupuje do nich totiž barva (jemný okr, ultramarín, nádech sieny) a jedním z témat se staly dnes hlavy; hlavy z profilu. (Zítra se třeba vše opět promění!) Ty hlavy mají podivuhodné rozpětí. Obrněná hlava kondotiéra vedle harmonicky čisté dívčí hlavy antické, urputná hlava mužská vedle ženské něhy, vzpomínka na asyrskou hlavu vedle barokní rozbujelosti, hlava sošná vedle hlavy rozmáchle malířské, rozverná vedle melancholické, hlava plná vějířů vedle čiré oproštěnosti, maskované hlavy vedle hlav s čepci různých dob, hlavy kryté maskou i hlavy mnohonásobného rozštěpení, hlavy bohů a bohyň vedle hlav lotr, hlavy, které mají něco za lubem i hlavy tichého zamyšlení — podtrženo a sečteno: hlavy vševládnoucí fantazie a co víc: hlavy podněcující přemýšlivého diváka ke kolotání mezi staletími, ba tisíciletími, mezi Evropou a Asií, Amerikami a Grónskem, Japonskem a Mysem dobré naděje.
Dámy a pánové, končím prosbou: neváhejte a nezdráhejte se nad daktylogramy Víta Ondráčka pustit fantazii na plné obrátky. Odměnou vám bude dobrodružství.